V arabském světě se zrodilo mnoho myslitelů a bylo zde vytvořeno také mnoho vynálezů. Mezi ně patří jídlo o třech chodech, alkohol a také káva. Nejlepší kávová zrna se dodnes označují jako arabica. Tento nápoj byl před staletími ceněn zejména muslimskými mystiky. Kávu dnes najdete doslova v každém obchodním řetězci a stala se nedílnou součástí života většiny lidí po celém světě.
Když se řekne káva, pravděpodobně se vám vybaví italské espresso, francouzské cafe au lait nebo americké dvojité grande latte se skořicí.
Možná jste se ve škole učili o králi Jiřím, který na čaj uvalil spotřební daň. Spojené státy se tak staly většinovým spotřebitelem kávy.
Všudypřítomné řetězce jako Starbucks, Cafe Nero nebo Costa dnes okupují všechna mezinárodní letiště, následované dnes již nevýznamným Nescafé, které je jakýmsi symbolem globalizace.
Káva se pěstuje v oblastech s horkým podnebím, jako je Jižní Amerika, subsaharská Afrika, Vietnam nebo Indonésie. Mnoho lidí si myslí, že káva pochází z “nového světa”, podobně jako tabák nebo čokoláda. Důvodem je především to, že všechny tyto tři produkty se těšily oblibě ve stejné době, v 16. a 17. století.
Ve skutečnosti pochází z horských oblastí zemí na jižním pobřeží Rudého moře – Jemenu a Etiopie.
Ačkoli se traduje, že nápoj z divokých kávovníků poprvé vypil legendární pastevec na etiopské náhorní plošině, skutečnost je jiná. Nejstarší pěstování kávy je dochováno z Jemenu. Právě v Jemenu dostala arabský název qahwa, z něhož byla odvozena slova káva, kavárna, kafe atd.
Věděli jste, že qahwa původně znamenalo víno? Sufijští mystikové v Jemenu dokonce používali kávu pro lepší soustředění a dokonce pro duchovní opojení při vzývání Božího jména.
Káva se do Mekky dostala v roce 1414 a počátkem 16. století se z jemenského přístavu Mocha rozšířila do Egypta. V té době byl ještě spojován se súfismem.
První kavárny byly otevřeny v okolí náboženské univerzity v Azharu. Později se rozšířily do Sýrie, zejména do kosmopolitního města Aleppa. V roce 1554 se objevily také v Istanbulu, hlavním městě rozsáhlé Osmanské říše.
Náboženské úřady v Mekce, Káhiře a Istanbulu se pokusily zakázat zřizování takových kaváren. Vzdělaní šejkové široce diskutovali o tom, zda jsou účinky kávy podobné účinkům alkoholu. Někteří také poznamenali, že vidí jistou podobnost mezi kávou a vínem, což je nápoj, který islám zakazuje.
Kavárny se staly institucí, kam si muži chodili povídat mezi sebou, poslouchat básníky nebo hrát šachy či blackgammon. Toto místo představovalo centrum intelektuálního života.
Někteří učenci se domnívali, že kavárna představuje větší zlo než vinárna, a časem si i úřady všimly, jak snadno se z místa stala jakási špinavá díra.
Přesto všechny pokusy postavit pití kávy mimo zákon ztroskotaly, a to i za vlády Murada IV., kdy byl uložen trest smrti za pití kávy. Náboženští učenci nakonec dospěli k závěru, že káva je v zásadě povolený nápoj a svět se zase vrátil do normálu.
Káva se do Evropy šířila dvěma proudy – z Osmanské říše a z přístavu Mocha na druhé straně moře.
Největšími odběrateli kávy na počátku 17. století byla anglická a nizozemská východoindická společnost. Veškeré zboží se přepravovalo přes mys Dobré naděje nebo se vyváželo do Indie a dále.
Káva se do Evropy dostala také díky obchodu přes Středozemní moře, kam ji dopravovala turecká vojska na cestách po Dunaji. Stejně jako na Blízkém východě se kavárny staly místem, kde si muži mezi sebou povídali, četli, vyjadřovali se k aktuálním zprávám a hráli hry.
Postupem času začali pořádat setkání, na kterých si povídali o politice. V roce 1675 Karel II. odsoudil kavárny jako místa, kde se lidé shromažďují pod záminkou šíření skandálních zpráv o činnosti Jeho Veličenstva a jeho ministrů.
O sto let později se tyto zvyky objevily také v pařížské kavárně Procope, kde během revoluce zosnovali spiknutí tři vůdci Marat, Danton a Robespierre.
Zpočátku byla káva v Evropě vnímána jako muslimský nápoj. Papež Klement VIII. si však kávu oblíbil natolik, že nechtěl připustit, aby se stala muslimským monopolem. Proto se na počátku 17. století rozhodl ji posvětit.
Největší oblibu si káva získala v Rakousku v roce 1683, kdy bylo konečně ukončeno obléhání Vídně Turky. Evropané pak vítězoslavně získali od poraženého Turecka obrovské zásoby kávy.
Možná proto se ve Vídni stále podává káva se sklenicí vody, stejně jako malý šálek silné turecké kávy v Istanbulu, Damašku nebo Káhiře. Je to náhoda, nebo dávno zapomenutý kulturní zvyk?
Nápoj, kterému říkáme turecká káva, je ve skutečnosti částečně nesprávné označení, protože Turecko je pouze jednou ze zemí, kde se tato káva začala pít. V Řecku je to řecká káva, ale například v Egyptě, Libanonu, Sýrii, Palestině, Jordánsku a dalších zemích si s názvem nápoje hlavu nelámou.
V arabském světě existují další tradice pití kávy. Káva z Perského zálivu je hořká, někdy ochucená kardamonem nebo jiným kořením. Obvykle se podává ve zdvořilostních intervalech po příchodu hosta a ještě jednou před jeho odchodem.
Příliš brzké podávání je nezdvořilé a může být považováno za projev spěchu. Káva se často podává těsně před nebo po malé sklenici sladkého černého čaje.
Pořadí, v jakém se oba nápoje podávají, je různé a může se zdát, že nemá žádný význam. Pro návštěvníka ze západu je pozoruhodné, že se tyto dva odlišné nápoje podávají v rychlém sledu.
Je smutné, že káva, jejíž produkce začala v Jemenu, se stala obětí levného dovozu a konkurenčních plodin, jako jsou narkotika.
V roce 2011 vyvezl Jemen pouze 2 500 tun kávy. Přestože byly učiněny pokusy o obnovení pěstování nejlepší kávy v její “domovině”, žádná z arabských zemí není v současné době významným světovým producentem.